„Věda patří všem! Dlouho byla pod zámkem, teď to chceme v Eurodocu změnit," říká Ondřej Havelka z Technické univerzity v Liberci

Plánoval stát se jaderným fyzikem, či lékařem. Ondra Havelka nakonec na doporučení vedoucího výzkumného oddělení Ústavu jaderného výzkumu v Řeži zakotvil v Liberci a jako svůj obor si zvolil nanotechnologie. Mimo bádání na Technické univerzitě v Liberci zastává pozice v šesti organizacích od Rady vysokých škol až po Eurodoc, Evropskou radu pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky. Ondřej tak spoluvytváří nová pravidla pro začínající vědce a studující experty v Česku a obecně kope za studenty na těch nejvyšších místech. Povídali jsme si s ním o tom, co všechno chystané reformy přinesou, proč se on sám angažuje a jak to všechno stíhá.

Ondro, jak jste se dostal do Liberce a kde jste v našem městě zakotvil?

Do Liberce jsem dostal po sérii mnoha náhod a po zvážení různých doporučení. Původně jsem měl začít studium na Matfyzu, Jaderce, či medicíně. Nakonec jsem však začal studovat nanotechnologie na Fakultě mechatroniky TUL. Aktuálně už ale kotvím o pár budov dále, v Oddělení environmentální chemie na Ústavu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace CXI TUL, kde se věnuji svému výzkumu.

Všechny ostatní aktivity se nabalily postupně. Před třemi lety jsem začínal ve fakultním senátu, pak jsem pokračoval zapojováním se do dalších aktivit na univerzitní a národní úrovni. Následně jsem začal pracovat v Radě vysokých škol a nejnověji jsem činný v Evropské radě pro doktorandy a mladé výzkumné pracovníky Eurodoc. Žádný z těch předchozích stupňů mi ale zcela neodpadl, takže je výzva skloubit to dohromady.

Co vás motivovalo pustit se do prostředí řekněme akademické politiky a hýbat nejdřív děním na fakultě a potom i většími celky?

Chci věci posouvat správným směrem, měnit je k lepšímu. Když vidím, že je možné něčemu pomoct, jdu do toho. Motivaci nenacházím ale jen uvnitř sebe, přichází i z okolí, které mě utvrzuje a podporuje v další cestě. Za to jsem moc vděčný.

Pamatuji si, jak jsem jel do Prahy pozici v Eurodocu odmítnout. Byl jsem na pochybách a uvažoval, zda mohu stíhat tolik činností najednou. Jeden z profesorů mi ale v ten pravý čas řekl, ať neblázním a nějak to vymyslím. Předal jsem tedy část své původní agendy do rukou schopných lidí a vytvořil si prostor na svůj nový úkol. Ubralo to sice trochu času na vědu, ale snažím se ty ztráty minimalizovat. Bádání vnímám jako svůj životní směr, akademickou politiku jako koníček, u kterého si odpočinu.

Dá se to utáhnout?

V první řade chci říct, že jsem to takto cíleně nezamýšlel. Neustále se učím, jak to zvládat. Můj recept je vybírat si témata, která jsou důležitá a kterými chci pohnout. Do nich pak investuji dostatek času. Za tu dobu, co to dělám, se ledacos podařilo. Vložené energie nelituji, taky ale chci mít někdy prostor na soukromý život a přítelkyni (smích).

Jaká témata na půdě univerzity řešíte?

Největší a nejviditelnější téma, ve kterém se protínají zájmy studentů a vedení univerzit, je reforma doktorského studia v Česku. Jako vyslanci Rady vysokých škol o ní jednáme s MŠMT. Velkou změnou bude navázání platu doktorandů na určitý násobek minimální mzdy. V praxi to představuje posun ze zhruba jedenácti tisíc korun na rozmezí mezi devatenácti a dvaceti tisíci.

Nerad bych to ale vztahoval pouze na otázku peněz. Reforma se věnuje velkému balíku témat postgraduálního studia. V Česku je zvykem pohlížet na doktorandy jako na studenty, realita je ale jinde. Často se jedná o nadějné vědce začátečníky a hlavní náplní jejich práce je řešit větší vědecký úkol, na který mají standardně čtyři roky.

Tato optika je v zahraničí naprosto běžná. Existují tam i doktorandi, kteří jsou vychováváni do průmyslu na role vysoce kvalifikovaných pracovníků. V Česku ještě nejsme moc zvyklí na to, aby firmy vyžadovaly takto kvalifikované lidi pro svoje R&D oddělení, natož aby je byly ochotny nadstandardně zaplatit. I o tom s ministerstvy diskutujeme.

Jak se tedy tváří průmyslové podniky na doktorandy?

Když to vyženu do extrému, zaslechl jsem příběhy, ve kterých si doktorandi titul z životopisu raději smazali. Nechtěli působit překvalifikovaně. Je pravda, že se to děje spíše u humanitně vzdělaných kolegů, ne u těch s technickým vzděláním. Když to opět vztáhnu na peníze, tak v Česku nejsou tak velké rozdíly v platu absolventa magisterského a doktorského studia. Což je vzhledem k přidané hodnotě, kterou doktorand může přinést, škoda.

S jakou vizí reforma přichází?

Hledáme win-win situaci pro všechny zainteresované strany. Jen 40 % doktorandů v Česku dokončí studium. A dokonce jen 7 % v standardní době studia. Oproti zahraničí je úspěšnost tristní. Nelze však tyto světy z různých důvodů úplně srovnávat. Reformovaný systém by mohl motivovat univerzity, aby upřednostnily kvalitu před kvantitou. Peníze už se nebudou přidělovat na hlavu. Každá univerzita dostane přidělený balík peněz, jehož velikost bude ovlivněna mnoha kritérii.

Odhadujeme, že to povede k poklesu studentů doktorského studia, možná až o třetinu. Počet těch úspěšných se v ideálním případě sníží jen nepatrně. Reforma by mohla začít platit v roce 2024, je to na dobré cestě. Mimo reformu jednáme i o tom, aby byly roky strávené doktorským studiem nově chápané jako léta praxe.

Zmiňoval jste Eurodoc jako pomyslnou poslední metu, pojďme se teď zaměřit na něj

Evropská rada pro doktorandy a mladé výzkumné pracovníky Eurodoc vznikla před dvaceti lety ve Španělsku. Teď je přesídlená do Belgie, nicméně většinu času fungujeme s kolegy online. Výjimkou je valné shromáždění spojené s konferencí. Loni se nám ho povedlo dostat do Prahy, příští rok se chystáme pro změnu do Švédska. Pokud jde o mě, v Eurodocu se zabývám tématikou otevřené vědy (tzv. Open Science). Je to ostatně odvážná strategie, která je pro Evropu i pro samotné Česko jednou z priorit v oblasti vědy a výzkumu. Problematika otevřené vědy je nově podpořena taktéž v rámci 90 miliardového balíčku operačního programu Jan Amos Komenský (OP JAK).

V čem spočívají myšlenky otevřené vědy?

Pracujeme se základní myšlenkou, která říká, že věda by měla být přístupná všem vědcům i veřejnosti. Ostatně je placená z veřejných prostředků. Vědci by se tak mohli kdykoliv dostat k aktuálním informacím. Mohli by na nejnovější poznatky pružně reagovat a přizpůsobovat tomu směry svého bádání. Existují i jiné mechanismy, jak se k výzkumům dostat. Tyto mechanismy nejsou bohužel stoprocentně funkční a nemusí tu být s námi navždy. Například digitální knihovna Sci-Hub, jakýsi Robin Hood vědy, v jeden čas měla k dispozici okolo 93 % článků v oblasti chemie. Nicméně její zakladatelka je kvůli nelegálnímu zprostředkování článků soudně stíhána. Vznik stránky Sci-Hub byl i jakýmsi vygradováním nespokojenosti vědců vůči systému dostupnosti vědeckých publikací. Otevřená věda by mohla do budoucna přinést dohodu mezi oběma stranami, kterou hledáme již od minulého století. Vzhledem k prohlášení Bílého domu to navíc vypadá, že se k trendu otevřené vědy aktivně připojí další klíčový influencer vědy – Spojené státy americké.

Má otevřená věda i nějaké háčky?

Pokud jde o úskalí, která otevřené publikování skýtá, nabízí se téma predátorských časopisů parazitujících na systému. Rády tisknou otevřené články. Vybírají za to však vysoké peníze od autorů, což částečně znevýhodňuje instituce chudších států. Kvalita výsledků bádání nemusí být přitom plně zajištěna. Větší jistotu tak vědci dávají informace z renomovaných časopisů. Ty jsou zpravidla založeny na principu, kdy za publikace platí jak autor, tak i čtenář – tedy neotevřenou vědu.

Problematika není zdaleka vyřešena a každý krok je třeba dělat s pečlivou rozvahou. V publikačním průmyslu se točí obrovské peníze. Roční obrat činí 20 miliard liber, což je srovnatelné například s filmovou branží. Jeho ziskovost před zdaněním je extrémně vysoká, dosahuje až 40 % u některých vydavatelů, což je více než u společností jako Coca Cola, Microsoft, či Google.

Změna v podobě výhradního otevřeného publikování může tento zaběhnutý systém negativně rozkolísat, což by se ve finále mohlo otočit proti vědcům samotným.

Nebrání si ale vědecké týmy svoje know how?

Dá se říct, že částečně ano. Mohou mít pro to své důvody, snahu o patent, či jednoduchou konkurenční výhodu. Do budoucna je vize otevřené vědy taková, že by vědci sdíleli kompletní data v podobě tzv. FAIR (F – dohledatelných, A – přístupných, I – interoperabitelných, R – znovuvyužitelných) dat. Důležitou myšlenkou je právě jejich znovuvyužitelnost, která je dnes problematicky nízká.

Když se nějaký daty zdůvodněný poznatek publikuje, ostatní vědci ho považují za platný a pokud není v rozporu s dosavadním poznáním, bez ověření na něj navážou. Zcela v souladu s naturelem vědy se snaží prohloubit znalosti v dané oblasti. Pokud však výsledky úvodní studie nejsou správné, vzniká riziko vzniku nových mylných předpokladů. Chyba se zpravidla neřetězí, dříve či později vyjde najevo. Vědce to ale stojí zmařený čas a tím i peníze.

Díky sdílení kompletních naměřených dat s dostatkem přidaných popisných metadat by odhalení chyby mohlo být daleko snadnější a rychlejší.

Co dalšího najdeme na vašem to-do listu?

Své úkoly mám teď poměrně jasně rozplánované, hlavně co se týče výzkumu. Ve vědě i v akademické politice ale platí, že nevíte dne ani hodiny. Přicházejí nové a nové aktivity a úkoly, které je potřeba řešit okamžitě.

Tento stav mě postupně dovedl ke zjištění, že ve více lidech se to přeci jen lépe potáhne. Chci se naučit burcovat lidi ve svém okolí pro smysluplné projekty a aktivity. Začátkem akademického roku se mi podařilo sehnat nové tváře do projektu CRP a do fakultního senátu, za což jsem velmi rád. K tomu, aby vše šlapalo, chci své spolupracovníky poznávat i mimo univerzitní kampus. Rád nové kolegy provedu po Liberci, speciálně pokud jsou v našem městě poprvé. Skvělým icebreakerem je dobrá káva, které je naštěstí v Liberci dostatek (smích).

zdroj fotografií: archiv Ondřeje Havelky, TUL, MŠMT