Len se nerovná utěrka. Návrhářka Martina Benešová z MYM-eco svou tvorbou obnovuje tradici šití z přírodních materiálů

Len se nerovná utěrka. Návrhářka Martina Benešová z MYM-eco svou tvorbou obnovuje tradici šití z přírodních materiálů

Udržitelnost a pomalá móda jsou pojmy, které určují tvorbu Martiny Benešové, mladé návrhářky zasazující se o obnovu tradic výroby ze lnu a přírodních materiálů na Českolipsku potažmo v severních Čechách. Proč v udržitelnosti len vyhrává nad bavlnou, jak se k tématu pomalé módy staví velké módní řetězce a jak propagovat oblečení, které se opírá o základní myšlenku nevyrábět ve zbytečném množství? Na odpovědi jsme se návrhářky zeptali osobně.

Martina se přírodním materiálům věnuje z mnoha různých důvodů. Hlavní je pro ni fakt, že jsou šetrné jednak k životnímu prostředí, ale i k lidem samotným. Designérka tvoří především ze lnu, na který se podle ní už tak trochu zapomnělo.

„Je to skvělý materiál, který jsme téměř vytěsnili z našich hlav. Když se řekne len, představí si většina lidí utěrku, ale on jde běžně a komfortně nosit. Dokonce je pro naše klima ideální, v zimě zahřeje a v létě chladí. Navíc působí antisepticky,” komentuje Martina Benešová výhody málo vyhledávaného materiálu.

Pro střední Evropu je pěstování lnu ideální. Máme tu dostatek srážek, pole se nemusí tolik hnojit ani chemicky ošetřovat. Oproti tomu bavlna spotřebuje obrovské množství vody a chemických postřiků. Martina se při výběru materiálů zaměřuje na látky z rostlin, které jsou co nejméně náročné na pěstování. Kromě lnu občas zařadí i bambus. „Bambus v podmínkách jemu vlastních roste třeba i metr za den. Jeho užívání mám za ekologické, i když se bambusové vlákno musí trochu chemicky změkčovat, aby se dalo uspořádat do mřížky pro výrobu textilu.”

Len jako surovinu musí Martina nakupovat z Německa. „U nás zbyla už jen maličká políčka pro nadšence, žádná velká firma tu len nepěstuje. Jsou tu ale dvě až tři, co ho zpracovávají, takže si ho mohu v Česku nechat alespoň setkat do vazeb.”

Obyčejný zip může zhatit recyklaci

Obrovské módní řetězce produkují tuny oblečení denně a podle Martiny je největší problém ten, že nezanedbatelnou část tvoří odpad ve formě odstřižků. Design návrhářka pojímá tak, aby oděv mohla vyrobit a nechat ho zaniknout, aniž by uškodila životnímu prostředí. „Dalo by se to pojmenovat jako cirkulární ekonomika v malém.”

Sama nezastává jen myšlenku jednoduchého šatníku, ale i každého jednotlivého kousku. „Chci, aby látky byly z certifikovaných materiálů. Nakládám s nimi tak, aby mi po šití zbyly jen malé kousky, z nichž dělám kapsy nebo cedulky. Celkově se snažím, aby moje modely byly jednoduché, bez zipů a dalších kovových komponentů, které komplikují následnou recyklaci.”

Čeho lze podle Martiny dosáhnout v následující dekádě? „Signatáři Pařížské dohody se zavázali výrazně snížit spotřebu plastů. Vztaženo na textil, jen prosté omezení plastových sáčků využívaných při přepravě oděvů by životnímu prostředí obrovsky ulevilo. Další znatelnou úlevou by byla stopka pro směsi přírodních a umělých vláken. Nedají se totiž recyklovat. Čistě přírodní vlákno můžete kompostovat, umělé recyklovat, se směsovým je problém.”

Na pomalou módu si počkáte

Martina věří, že pro současné designéry je myšlenka odpovědné módy žhavé téma. „Potřebujeme vymýšlet věci, které dávají smysl už od začátku. V oděvním průmyslu chtějí designéři často šokovat. Už ale nepřemýšlí nad tím, jestli jsou jejich modely nositelné. A tak tyto kreace často končí kdo ví kde.”

Základním kamenem pomalé módy je to, že návrhář netvoří každý měsíc novou kolekci. Pracuje s malými sériemi, které mají smysl z dlouhodobého hlediska. „Když dostanu čas, mohu si vybrat kvalitní materiály i techniky, kterými je zpracuji a výsledný kousek získá daleko větší péči. Kupující ví, odkud oblečení pochází i kdo ho ušil,” vysvětluje filozofii pomalé módy Martina.

Šije se také zpravidla až ve chvíli, kdy přijde objednávka. „Zákazníci, kteří pomalou módu podporují, si klidně počkají. Vědí totiž, že se to vyplatí. Dají zakázce čas týdny, měsíce, někdy i celý rok. Není to o rychlém nakupování, je to o rozmyslu a uvědomění.”  

Oblékat se “pomaleji” přitom nemusí být otázka velkých investic. “Člověk může zajít do second handu nebo si vyměnit oblečení s přáteli, na tom není vůbec nic špatného. Když pak jednou za čas místo desítky levných kousků koupíte jeden drahý, kvalitní, vydrží vám opravdu dlouho,” radí Martina a dodává, že ji těší, když lidé přemýšlí o udržitelnosti v běžném životě.

Férový obchod

Poslední pilíř pomalé módy, kterého jsme se společně dotkli, jsou férové pracovní podmínky. Člověk by měl podle Martiny umět zaplatit čas, který do tvorby návrhář vkládá. „Levné oblečení nadnárodních řetězců mnohdy vypovídá o smutném faktu, že ho šijí děti nebo dospělí, kteří nejsou ohodnoceni tak, aby mohli vést spokojený život.” Na to konto všechny vyzývá: „Dívejte se na štítky a přemýšlejte. Pokud oblečení ušijete v Čechách a zapojíte do toho 3 - 4 lidi, je jasné, že výsledná cena bude několikrát vyšší než v řetězci. Místo bundy za tři stovky to bude kabát za tři tisíce nebo klidně za třináct. Je to mimo jiné investice do lokální ekonomiky, aby mohly vznikat kvalitní věci za podmínek, které jsou fér.”

Pomalu, regionálně

Aktuálně se Martina při prodeji spoléhá hlavně na web a akce, kde se prezentují místní značky. Kromě toho dodává svoje modely i do obchodu Hrst, který v Liberci nabízí designovou tvorbu. K tomu všemu na přednáškách pro střední oděvní školy mluví o pomalé módě ale i problematice textilního průmyslu s budoucími návrháři.

V plánu má rozšířit základní kolekci o nové produkty. Hlavní pro ní je, aby všechny oděvy byly kombinovatelné. “Novou ucelenou kolekci chci prezentovat v České Lípě v Centru textilního tisku. Vidím smysl v tom, aby se lidé v regionu přišli podívat na to, co tvořím a aby začali o celé problematice více přemýšlet.”

Ačkoliv pomalá móda neláká blyštivými flitry a není prvoplánová, Martina věří, že lidi osloví přírodní duch, který z ní vyzařuje. Na závěr přidává osobní zkušenost svých zákazníků. Ti, kdo si její oblečení šité z kvalitních materiálů vyzkoušeli, zpravidla již nemohou jinak.

Doporučené články

Sní o vlastním konopném políčku a tkalcovském stavu. Lukáš Vejnar chce v regionu oživit zaniklou tradici
Sní o vlastním konopném políčku a tkalcovském stavu. Lukáš Vejnar chce v regionu oživit zaniklou tradici
Na štítku matrací a polštářů vyráběných Lukášem Vejnarem z Liberce, najdete ve složení konopí a ovčí vlnu. V hlavě má Lukáš desítky nápadů na výrobky spojující tyto dva funkční přírodní materiály. Aktuálně ale nejvíce řeší, jak svou vášeň pro řemeslo přetavit v dobře šlapající podnikatelský projekt a věnovat se už jen šití. Povídali jsme si o výjimečnosti konopí jako materiálu, byrokracii, která se pojí s jeho pěstováním i o tom, jestli se tato rostlina ve své technické formě vrátí na česká pole.
Patnáctery lněné šaty prodala před dvaceti lety během hodiny. Dnes Petra M. Gadasová s manželem vedou úspěšný textilní ateliér Edgart
Patnáctery lněné šaty prodala před dvaceti lety během hodiny. Dnes Petra M. Gadasová s manželem vedou úspěšný textilní ateliér Edgart
Petra Matějková Gadasová s manželem Richardem, zakladatelé textilního ateliéru Edgart, si pro své tvoření zrekonstruovali dům v Lázních Libverda v Jizerských horách. V showroomu zde navrhují a s místními švadlenami šijí sítotiskem zdobené šaty a doplňky z přírodních materiálů. Zapředli jsme s Petrou rozhovor na téma, jak se společně s Richardem dostali ke lnu, jak se liší české veletrhy od těch zahraničních i jak pandemie posunula jejich ateliér do digitálu.
Vložením e-mailu souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů.