Rozmontované stroje schovávala po skříních. Lásku k řemeslu zašívá Xénia Gajdošová už tři roky do českých kšiltovek

Rozmontované stroje schovávala po skříních. Lásku k řemeslu zašívá Xénia Gajdošová už tři roky do českých kšiltovek

Když si s Xénií, která stojí za značkou ručně šitých kšiltovek X.style, začnete povídat o její tvorbě, je pravděpodobné, že se hovor dříve či později stočí ke dvou nebo čtyřjehlovému stoji, případně k mašině na výšivky. Právě vášeň pro staré stroje ji dovedla k současnému podnikání. Jak dlouho jí trvalo naučit se šít kšiltovku a kolik strojů teď najdete za dveřmi X.style dílny v Liberci? Odpovědi hledejte na následujících řádcích.

Xénia Gajdošová vystudovala na textilní fakultě obor mechanické technologie a ačkoliv si vždycky přála „dělat s textilem”, musela se po studiu kvůli nedostatku příležitostí ve vysněném oboru vydat jinou cestou. Několik let se věnovala logistice. „Vždycky jsem ale něco kutila, máme to v rodině. V práci mi kamarádka vyprávěla, jak plete kulichy a prodává je na Fleru. Šila jsem vždycky, ale až s objevením online tržiště jsem se do toho pořádně opřela. Čepice mi přišly jako skvělý nápad, říkala jsem si, že u nich nemusím řešit velikosti. No, to jsem se šeredně spletla.”

Xénia v začátcích šila jen pro ženy. „Začala jsem s mlynářkami. Jsou podobné kšiltovkám, ale mají kratší a měkký kšilt. Časem mě to omrzelo. Černá, hnědá, žádné vzory. Manžel mě nabádal, ať udělám něco i pro chlapy. Tak jsem ušila bekovku, první model s tvrdým kšiltem,” vypráví Xénia, která neustále hledá cesty, jak svoje čepice dovést ještě k větší dokonalosti.

Stroj jako z muzea bez manuálu

Xénia chtěla vyrábět čepice, které by se daly nosit celoročně, protože původní modely měly podšívku. Řešila, jak začišťovat švy na vnitřní straně a inspirovaly ji právě kšiltovky. Jako první si pořídila dvoujehlový stroj. „Našla jsem inzerát s dobrou cenou, bylo to těsně před porodem. Zavolala jsem prodávajícímu a protože jsem se chystala do porodnice, domluvila jsem s ním, že mi počká. Vlastně mu to vyhovovalo, protože stroj byl tou dobou zapůjčený v jedné firmě, kde se na něm pořád šilo. Jak jsem ušila první čepice bez podšívky, uvědomila jsem si, že teď už vlastně umím kšiltovku a ta myšlenka mě už nepustila. Protože jsem měla v té době v dílně jenom tři stroje, musela jsem je pořád přenastavovat, měnit patky a zakladače, abych mohla ušít konkrétní části kšiltovek,” vysvětluje Xénia.

Vybavení šicí dílny hledá na internetu a vůbec se nebojí vyžilých kousků. Výjimkou tak nejsou ani dvěstěkilové zásilky, co na ni čekají před dílnou. „Podařilo se mi získat mechanický vyšívací stroj. Když přišel, byl v hrozném stavu, zašlý a nepoužívaný. Hodil by se spíš do muzea než do dílny. Dostala jsem k němu asi tunu vyšívacích nití, nějaké součástky, manuál ale samozřejmě chyběl. Vůbec jsem netušila, co ta mašina dokáže.”

Netrvalo dlouho a Xénia narazila na vyšívací firmu, kde používali obdobné zařízení. Během jednoho telefonátu zjistila, že k němu mají návod a že se o něj rádi podělí. „Naučila jsem se díky tomu, jak vyšívat kulatou dírku, což je přesně to, co jsem na kšiltovkách potřebovala. To byl ten moment, kdy se to přerodilo ve vášeň. Uvědomění si, co všechno staré stroje dokážou.” Ačkoliv stojí Xénia nohama pevně na zemi a ví, že do budoucna potřebuje zvýšit efektivitu výroby, tudíž nemůže spoléhat jen na historické stroje, dává v tento moment mechanice před automatikou rozhodně přednost.

Čtyřjehla za tisícovku čekala na víc prostoru

Rozhodnutí tvořit na bazarových strojích, které se téměř nedají servisovat, přichystalo Xénii řadu překvapení a do cesty jí přineslo velkou spoustu komplikací. Výzva přišla vždy, když bylo třeba stroj zprovoznit. „Vyřešila jsem to tak, že jsem o pomoc poprosila svého bratra nebo tátu. Nakreslila jsem plánky nových dílů, vysvětlila, jak co funguje a k čemu jednotlivé díly jsou nebo jsem součástky složila z papíru a oni to vždycky podle toho vyrobili.”

Se svou zálibou naráží Xénia i na další problém, tím je nedostatek prostoru. „V insolvenci jsem koupila za tisícovku čtyřjehlový stroj. Neměla jsem ho kam dát, tak jsem ho v garáži úplně rozebrala, aby na něj manžel nepřišel. Rok čekal ve skříni, než jsem se přestěhovala do větší dílny. Až pak jsem ho složila a přiznala ho,” vypráví se smíchem Xénia, jejíž strojový park aktuálně čítá deset kusů.

Kšiltovka trvala tři roky

Aby se Xénia dopracovala k perfektnímu střihu vlastní kšiltovky, porovnávala svoje návrhy s tím, co bylo na trhu. „Spoustu čepic jsem rozpárala, abych zjistila, proč mi díly nesedí. Jinak se ale snažím konkurenci nesledovat a neporovnávat se.”

I když kolekce vznikají většinou nahodile podle materiálu, který má zrovna k dispozici, nikdy nechybí černá barva. „Černé kšiltovky jsou nejoblíbenější. V zimě pak frčí ty s klapkami, protože je nikdo jiný nedělá. Tuhle sezónu se zákazníci vraceli k manšestru, i když já si osobně myslela, že už je jako materiál out.” Cesta od první vyrobené bekovky po kšiltovku Xénii trvala několik let. Nejtěžší podle ní bylo vyladit proces a zjistit, jaké stroje bude potřebovat.

Dostat se do obchodů, šít víc a rychleji

Na začátku zvládala Xénia vyrobit zhruba čtyři kšiltovky denně. Teď je to sice více, ale proces dál zefektivňuje. „Snažím se dostat do fáze, kdy budu mít kšiltovky nastříhané a jen je budu došívat. Nechci, aby zákazníci dlouho čekali. Musím se uživit, už nejde všechno dělat na zakázku. Zatím jsem na všechno sama, ale doufám, že to se brzy změní.”

Pro tento rok si vytyčila cíl dostat značku X.style do výloh nejen libereckých obchodů. V tom by jí měla pomoci i nedávno odstartovaná spolupráce s podnikatelským inkubátorem Lipo.ink. „Pokud chci své podnikání rozvíjet, musím zapracovat na efektivitě výroby. V hlavě mám už další zařízení, tentokrát vysekávací lis,” dodává.

V počátcích Xénii fascinovalo řemeslo a oprašování starých funkčních postupů. O byznysové stránce věci moc nepřemýšlela. „Dneska už vím, že něco vyrobit je daleko lehčí než to prodat. Když jsem se pustila do výroby ryze českých kšiltovek, dívali se na mě známí jako bych snad chtěla stavět vzducholodě. Já ale věřím, že stále více lidem není jedno, odkud jejich módní doplňky pochází a že ocení kšiltovku šitou přímo v Liberci.”

Pro letošní rok si kromě cíle dostat se do lokálních obchodů dala za úkol zefektivnění výroby, další technologická vylepšení kšiltovek, ale třeba i spolupráci se známými tvářemi, které by její kšiltovky ukázaly světu. Prvním z ambasadorů značky X.style je biker Dominik Kvapil z Jablonce nad Nisou.

Odpovědně a hlavně z českých látek

I Xénia ve své tvorbě sleduje trend pomalé módy. Látky se snaží využít beze zbytku a nakupuje je hlavně v Česku. „Když jsem se dozvěděla o krachu čalounické firmy, odkoupila jsem, co šlo a ze vzorků teď dělám nášivky. Asi 80 % materiálu při výrobě kšiltovek je odsud, ne všechny komponenty, co potřebuji, se ale v České republice vyrábí nebo dají koupit.”

V Libereckém kraji, který býval textilnictvím proslulý, z řemesla už tolik nezbylo. „Každý si představuje, že je tu všude halda textilu, ale není to tak. Buď musíte brát z dovozu nebo se spojit s někým, kdo třeba vyrábí pracovní oblečení. Seženete u nás úplet, softshell, ale pevné látky jako třeba džínovina, to je všechno pryč.”

Kromě sousedních zemí hledá zajímavé materiály ve výprodejích. Léta zapomenuté poklady často nachází i na dnech skříní. „Staré materiály jsou úplně jiné, pevné a hrají všemi barvami, to už se dneska nevidí,” uzavírá Xénia.

Bojovat a najít vášeň

I Xénie jsme se zeptali na obligátní otázku. Bez čeho se podle ní při rozjezdu vlastního podnikání neobejdete? „Já se nikdy nevzdávám. Jsem bojovník a chci věcem přijít na kloub. Když jsem měla u jednoho stroje v dílně opravářku třikrát do týdne, prostě jsem ji poprosila, aby mě to naučila. Údržbu teď zvládám sama,” vypráví Xénia.

Jednu ze svých hlavních motivací spatřuje v tom, že české kšiltovky u nás nikdo nedělal. Na střední šila batohy, párala džíny, fascinovaly ji střihy a technologie a to všechno při budování značky X.style zúročila. „Po večerech, když všichni spí nebo se dívají na filmy, já otevřu internet nebo Instagram a hledám stroje. Rozhodně mě to ještě nepřešlo, je to láska na celý život.”

Každá jedna kšiltovka, kterou Xénia měla při studování střihů v ruce, byla z Číny nebo Bangladéše. Trend je podle ní jasný - čeští zákazníci chtějí lokální produkty. Až tedy příště půjdete na Ještěd, všimněte si při výšlapu, komu už obličej stíní kšiltovky s výšivkou lesa a logem X.style.

Doporučené články

Sní o vlastním konopném políčku a tkalcovském stavu. Lukáš Vejnar chce v regionu oživit zaniklou tradici
Sní o vlastním konopném políčku a tkalcovském stavu. Lukáš Vejnar chce v regionu oživit zaniklou tradici
Na štítku matrací a polštářů vyráběných Lukášem Vejnarem z Liberce, najdete ve složení konopí a ovčí vlnu. V hlavě má Lukáš desítky nápadů na výrobky spojující tyto dva funkční přírodní materiály. Aktuálně ale nejvíce řeší, jak svou vášeň pro řemeslo přetavit v dobře šlapající podnikatelský projekt a věnovat se už jen šití. Povídali jsme si o výjimečnosti konopí jako materiálu, byrokracii, která se pojí s jeho pěstováním i o tom, jestli se tato rostlina ve své technické formě vrátí na česká pole.
Patnáctery lněné šaty prodala před dvaceti lety během hodiny. Dnes Petra M. Gadasová s manželem vedou úspěšný textilní ateliér Edgart
Patnáctery lněné šaty prodala před dvaceti lety během hodiny. Dnes Petra M. Gadasová s manželem vedou úspěšný textilní ateliér Edgart
Petra Matějková Gadasová s manželem Richardem, zakladatelé textilního ateliéru Edgart, si pro své tvoření zrekonstruovali dům v Lázních Libverda v Jizerských horách. V showroomu zde navrhují a s místními švadlenami šijí sítotiskem zdobené šaty a doplňky z přírodních materiálů. Zapředli jsme s Petrou rozhovor na téma, jak se společně s Richardem dostali ke lnu, jak se liší české veletrhy od těch zahraničních i jak pandemie posunula jejich ateliér do digitálu.
Vložením e-mailu souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů.